Něco je špatně

29. june 2015 at 19:58 | C. |  My own world
Nikdy mě nenapadlo, že tenhle moment někdy nastane, ale ano, je to tady. Hlídám děti.
Vcelku nepředstavitelné, vzhledem ke vztahu, jaký k nim mám. ale říkala jsem si, že je to úžasná věc, protože to bude zábava a budou z toho peníze. Ha! Přesně tady jsem se měla zastavit a říct si, že to vypadá moc dobře na to, aby to byla pravda.
Neměla jsem určenou cenu, říkala jsem si, že asi 50 na hodinu by nemuselo nikoho urazit. Ale neřekla jsem to nahlas. Další chyba. Moje maminka se o tom bavila s tou paní, které hlídám, i když je to vlastně spíš dobrá kamarádka... Nicméně.
350 korun na den. Za dvě děti dohromady.To se mi málem nahrnuly slzy do očí. Devět hodin se starám o dva mírně hyperaktivní kluky, kteří se neustále hádají, soupeří a, co hůř, neujde chvíle, aby nebyli blízko nějakému zranění. A jak dostanu 350 korun. Lépe řečeno 38,8 korun na hodinu.
Páni, co si takhle dát inzerát i do novin a hlídat celému městu s tím, že nakonec dostanu jen necelEU čtyři stovky. Omluvte mě, ale jdu něco rozbít, špatně se mi dýchá a mám tik v ruce.
 

Zodpovědnost je tabu

23. june 2015 at 21:14 | C. |  My own world
Pořád se mi nějak nepodařilo pochopit, co je těžkýho na tom probrat se z dětskýho snu a bejt zodpovědnej. Je vážně tak těžký uvědomit si, že napříč tomu jak moc si to přejeme, tohle neni pohádka a život plnej užívání si tu dlouho nefunguje? Je to fakt tak složitý?
Poslední měsíc mám pocit, že se všichni nějak zasekli. Lidi lžou, nejsou schopný dělat to co mají a je toho vážně o moc víc, co mám na srdci, ale musela bych brečet a rvát si vlasy nejmíň tejden, abych to ze sebe dostala.
Za poslední tejden mě stihli zklamat ty nejbližší lidi a to tak, že si to nikdo ani neumí představit. Je to jako blbej sen, akorát když mě štípnete, tak se nevzbudim a ještě dostanete facku.
Je mi nanic, nechápu proč se věci jako tyhle dějou.

Copak je tak těžký bejt zodpovědnej?

Co?

5. april 2015 at 23:22 | C. |  My own world
Člověk má vždycky nějakou představu o tom, co chce v budoucnu dělat. Ať už chce být silný jako táta, traktoristou, popelářem, zpěvačkou, modelkou, nebo v pozdějších letech zubařem, či snad právníkem, pokaždé tu nějaký ten dream job je.
Ale co je to, u čeho nakonec zůstane a co ho bude živit?
Ano, zamyslela jsem se nad tím článkem na hlavní stránce blogu. Vždyť, sakra, mám se za dva roky rozhodnout, co budu do konce života dělat? Já nechci! Chci víc času, potřebuji přijít na to, co mě alespoň trochu naplňuje a uživí to mě i mojí budoucí rodinu! Tohle je jednoduše děs.

Mám představu. Našla jsem si dvě zajímavé školy a uchvátila mě idea studia dvou vysokých škol zároveň. Ale za rok to může být jinak. Co si nakonec vyberu?
Chce se mi křičet. Řvát a rvát si vlasy. Všechno, jen ne vybírat si v podstatě svůj osud. Blbá práce, blbej život.
Nevím. Tohle mě děsí a mám pocit, že mě to bude děsit do poslední chvíle a možná ještě déle.

Člověk má vždycky nějakou představu o tom, co chce v budoucnu dělat. Ale ať už to bude cokoliv, nebude to vždy to, co si vysnil. A to je to, čeho se nejspíš většina z nás bojí.


 


Before I die...

19. february 2015 at 21:51 | C. |  My own world
Mám produktivní chvilku a navíc jsem našla úžasnou věc. Blog Before I die. Ten nápad s články na toto téma už měl někdo jiný, ale originalita dneska není in. Navíc - i když budou dva lidé psát na samé téma, může z toho každý udělat něco úplně jiného. Takže let's go...


Je spousta věcí, co bych chtěla udělat a zažít. Člověk si takhle představí milion situací, milion momentů, který by rád prožil, ale má život tak pitomej, že téměř žádnej z nich není uskutečnitelnej. Hah, blbost! Všechno je možný, musíte jen chtít.
Musíte mít sny. Nemám namysli nějaký noční můry, abychom si rozuměli. A musíte mít trpělivost.
Vždycky jsem si například přála mít takovou tu partu kámošů, který vídáte ve filmu. A pak se takový lidi objevili v mým životě, aniž bych o něco takovýho usilovala. Je jasný, že v životě vám věci nespadnou jen tak do klína, ale některý věci přijdou přirozeně. Tak to prostě je. No. A teď konečně pořádně k tématu.

Kingsman

19. february 2015 at 19:51 | C. |  Favorites
Měla jsem neskutečnou chuť napsat "recenzi" na film, který patří mezi ty lepší, co jsem viděla, měla jsem vážně radost, že konečně něco napíšu po dlouhém stávkování nejen mojí inspirace, která se zřejmě rozhodla, že toho už bylo dost, ale taky slovní zásoby, která mi namísto češtiny pobaveně předhazovala angličtinu, protože prostě proč ne...
Nějak ze mě to nadšení opadlo, bublina nápadů praskla a můj mozek opět nahodil stávkovací režim. Ale ten film, ten zážitek z něj, mi prostě nedá, takže něco sepíšu.

Kingsman. Vážně jsem neměla tušení, do čeho jdu, bylo to hodně na poslední chvíli, čekala jsem nějakou velkou akci, žádnou srandu a spoustu honiček v autě. Kingsman? Zní to jako hodně nóbl Batman, ne? Jo, bylo hloupý si to myslet.
Začátek mě zmátl, absolutně, neměla jsem nejmenší tušení, o co jde, přišlo mi to vážně zvláštní. Nebudeme spoilerovat, ale pro člověka, co o tom filmu nevěděl zhola nic, jsou ty akční scénky trochu hodně matoucí.
A pak Booom! Objevil se tam člověk, co mě vůbec, ale vůbec nenechal klidnou. (Jo, teď to bude fakt objektivní, přpravte se.) Ten kluk je prostě boží, co můžu sakra dodat? Nechápala jsem, kde ho vyhrabali, ale rozhodně jsem neprotestovala.


Herecké obsazení? Na jendičku. Díky Bohu za to, nemohli vybrat líp. Sešlo se několik mých oblíbenců.
Akční scény? Občas vážně zvláštní, ale i tak skvělé.
Dabing? Naštěstí ne. Miluju britský přízvuk. (A že Taron Egerton ho sakra má.)
Co dodat? Nic. Ten film, ačkoliv na všem si člověk dokáže najít spoustu negativního, měl vtip, akci a příběh, občas lehce bizarní, ale přece mě to neodradilo.

A dostala jsem vstupenku do kina zdarma. Nemůžu si přát nic lepšího.

3 pravidla pro...

27. january 2015 at 22:33 | C. |  My own world
...lepší pleť. Nikdo netvrdí, že pak bude vaše pleť jako z photoshopu, ovšem měla by se zlepšit. A to přece chceme všichni.

1. PRAVDILO O JÍDLE
Jezte ovoce a zeleninu. Že je to ohraná věta? Ale vážně to pomáhá! Nikdy by mě nenapadlo, že když budu týden jíst jedno jablko nebo mandarniku denně, něco se změní. Ale můj obličej je najednou mnohem 'hezčí', pleť rozjasněná, téměř bez poskvrnky.
Opravdu není těžké sníst jedno jablko, oloupat si banán nebo mandarinku, a je to mnohem chutnější než nějaká čokoládová tyčinka plná barviv apod.
Když si navíc občas zajdete do ovocného baru pro nějaký ten koktejl z pomerančů, mrkve a zázvoru, teprve poznáte, co je vážně dobré a zdravé. Mňam.
Navíc to prospěje nejen vaší pleti, ale dodá vám to potřebné vitamíny a posílí to imunitu, která je v tyhle dny obzvlášť potřebná. /Vážně, kdo chce poslouchat chrchlání lidí v autobuse? Nikdo./
A pijte hodně vody, nejlépe samozřejmě bez bublinek. Je to to nejlepší, co můžete tělu dát a je to skoro zadarmo.
Jsem hloupá, že jsem na to nepřišla už dřív.

2. PRAVIDLO O LÍČENÍ
Další známá věc, kterou ale spousta lidí opravdu přehlíží. Zahoďte make-up od essence, vykašlete se na těžké pudry miss sporty. Poohlédněte se radši po přírodní kosmetice, například Yves Rocher, nebo pokud hledáte něco finančně dostupnějšího, sáhněte po Alverde z dm. Namísto make-upu použijte tónovací krém. Vyberte si lehký pudr sednoucí vaší pleti.
Pokud zrovna nejdete do divadla, obejdete se s tím vždy a všude.
Jednoduše nechte pleť dýchat, ona se vám odvděčí.

3. PRAVIDLO O ODLIČOVÁNÍ
Micelární voda. Tohle by vám mělo stačit, ale trošku to rozepíšu. Jestliže používáte takové ty krémové odličovače na celý obličej, zahoďte je. Micelárka je mnohem lepší, obličej krásně vyčistí a odstraní make-up. Jistě, na oči moc použít nejde, já taky používám krémový odličovač od Garnier. Ale i potom použiju micelárku.
Věřte mi a kupujte, Bioderma, Garnier, Eurona Černý s aloe vera /česká značka s přírodními výrobky od čističe oken až po kosmetiku/ tu mám já, ze začátku zvláštně voní, ale pak si zvyknete.
A pokud přijdete domů a máte ve zvyku odličovat se až večer, opláchněte si alespoň po příchodu obličej studenou vodou. Odstraníte takové ty hlavní nečistoty, které jste nachytali přes den.

Tak. Tři pravidla, která u mě skvěle zafungovala a měla by i u vás. Pokud všechno budete dodržovat, měla by se vám vaše pleť zlepšit, což jsem si nevycucala z prstu, ale je to už dluhou dobu známej fakt.

Last friday night

23. november 2014 at 23:23 | C. |  My own world

Další párty. Příště prostě nesmím pít. Proč? Pochopila jsem, že zřejmě nemá cenu se opíjet, prostě stačí jen se o něj opřít a užívat si ten pocit. Stačí si dát trošku, tak, jako on. Dostat se do nálady.

Nesnáším alkohol. Ale myslela jsem si, že mi pomůže něco změnit. Nezměnilo se nic. Jen si přijdu víc trapně a ani se o tom s ním nemůžu bavit.

Pamatuju si jeho vůni. Díky tomu, že jsem na něm byla neustále nalepená, nějak se mi podařilo vštípit si jí do mozku. Je to super, jasně, ale kdybych tu vůni mohla cítit naživo, bylo by to milionkrát lepší.

Nechci po něm nic. Nic než by mě objal a držel a nepustil. Ne jen chabé objetí na závěr, kdy jsem ho bezmyšlenkovitě šla obejmout ještě dvakrát po tom, co už jsem byla ve dveřích.

Je ale pravda, že to mohlo dopadnout hůř. Mohla jsem se ztrapnit tím, že bych se zpila do němoty /což by mě ovšem nikdy nenapadlo a zřejmě bych pak radši byla navždycky zavřená doma/, nebo jsem se na něj mohla pověsit a obtěžovat ho, dokud bych nezničila i ten poslední vlásek naděje, že mě má alespoň trošku rád jinak než jen jako nejlepší kamarádku.


Na druhou stranu, kdo má takový štěstí? Kdo si najde nejlepšího kamaráda a nejlepší kamarádku v jedný třídě? Kdo má takový štěstí a možnosti bejt s nima téměř nepřetržitě v kontaktu a užívat si života?

Huh.

Stejně by to bylo lepší tak, jak chci. Aspoň pro mě. Pak by mě to totiž nežralo zevnitř.

A jestli někdy najde tenhle blog /protože už po něm pátral asi třikrát/, tak doufám, že to bude brát s nadhledem. Vlastně ne. Doufám, že pochopí moje chování a omluví mě. Vážně jsem z toho totiž rozhozená, víš?

Confused again

16. november 2014 at 19:13 | C. |  My own world

Člověka zmatenost v lásce nemine - patří k sobě jako Angelina s Bradem a nikdo je nerozdělí.

A když už si myslíte, že jste se tomu všemu vyhnuli, že jste tomu snad unikli, napálí to do vás tyhle dva neřádi plnou rychlostí a ani se neomluví.

Je mi zle. Zle ze sebe samé, protože to ani nedokážu vylsovit nahlas. Cítím se jako ve špatným filmu, v divadelní tragedii, kde hlavní hrdinka půl hodiny nepřetržitě křičí a po tvářích se jí valí falešný slzy, protože její miláček se oženil s jinou. Jenomže já řvu v nitru a svých slz mám plnej barel, že ani Mrtvý moře by se za takový množství soli nemuselo stydět.
Jo, to je to slovo. Mrtvý. Mrtvý je něco uvnitř mě, protože místo aby to promluvilo, leží to jak zvadlá kytka a ani se to nesnaží o nějakej náznak činnosti.

Tohle všechno se mi zažírá hluboko do mozku, prostupuje to vším, co v těle mám a nezná to hranice.

Zamilovanost je jako nemoc a jediným lékem na ní je přítomnost toho druhého. Takže moje srdce sice neumře, ale s největší pravděpodobností utrpí velkou újmu. A trpět bude ještě dlouho.

Proč prostě kluk s holkou nemůžou bejt nejlepší kamarádi. Proč se to vždycky úplně posere a jeden z nich se zamiluje...

Flashback

15. november 2014 at 19:24 | C. |  My own world

Každý z nás si to pamatuje. Ty časy, kdy jsme začnali. Někteří si tím teď prochází, jiní jsou na míle daleko od toho.
Můj úplně první článek tady na blogu je z března 2012. Ne na tomhle blogu, ale na mém starém, který jsem si založila díky spolužačce, jež se svým blogem měla velký úspěch.
Pamatuju si, že tenkrát bylo téma týdne Mořský svět a já nechápala, co to je, proč to je a jestli k tomu taky můžu něco napsat.
Psala jsem o všem, na co jsem si vzpomněla, psala jsem na témata týdne a moje články se lidem celkem líbily.
Byly to krásný časy.
A pak přišla doba, kdy jsem přestala mít čas na blog. Čas a inspiraci. Návštěvnost klesla a já se po roce a půl na blog vykašlala.
Jenže teď /vlastně už v březnu 2014/ jsem dostala nesmírnou chuť blogovat znovu, ale na jiné adrese. A tak jsem tu, dřív horlivá do psaní čehosi podobnému deníčku, teď téměř neaktivní, ustrašená, zmatená nejvíc ze všeho úplně v pytli.
Koho to zajímá, může si přečíst předchozí článek /reklama, hehe, pokus o zvýšení návštěvnosti/.


Whatever.

Confused mind

15. november 2014 at 18:51 | C. |  My own world

Láska. Láska. Lidi se ohání tím slovem, ale co to vlastně znamená?!

Může mi to někdo vysvětlit? Protože já to nechápu. Co to sakra je láska.

Lidi to slovo s oblibou používají, aniž by věděli, v čem tkví jeho smysl, co všechno láska zahrnuje a jaká dokáže bejt.

Nebo zamilovanost. Taky souvisí s láskou, že? Ale vlastně je to úplně něco jinýho. Je to poblouznění jednou osobou, je to něco neskutečně mučivýho a mě to ničí, ničí a drásá mě to a je to to nejzmatenější období, co mě kdy potkalo. Nikdy mi nebylo hůř a líp než teď, nikdy jsem se necítila tak hloupě při zírání na někoho pár metrů ode mě, nikdy jsem se necítila tak skvěle, když jdeme vedle sebe.

Je to kolísání mezi několika tisíci pocitů a je to úplně k ničemu, protože na konci toho všeho se rýsuje jedno velký nic plný zklamání a já bych ho nejradši nějak obešla zadem, jak to správný český lidi normálně dělají, jenomže místo toho skočím přímo do toho bordelu a budu se v něm plácat, dokud z toho nebude ještě větší bordel a já se z toho nezblázním.

Proč? Zkuste bejt zblázněný do někoho, kdo je společenskej, otevřenej, hodnej, milej, krásnej a ještě umí zpívat. Zkuste si to. /Ne, není to celebrita, je to můj nejlepší kamarád./

Je to děs, umírám, moje nitro ječí a řve, až ho bolí hlasivky, snaží se vykřičet na všechny kolem sebe tu krutou pravdu, kterou bych radši ani do polštáře nezašeptala.

Nejhorší je, že moje nejlepší kamarádka mi vmetla do obličeje, že je to vidět až z Ameriky, jak za ním pořád lezu a tak jsem za ním přestala lézt a začal pro změnu lézt on za mnou, což je pro mě absolutně nepochopitelný a jsem z toho zmatená ještě víc. Neskutečně se divila, že po dvou dnech s partou strávených na chatě, kdy jsem polovinu večera proležela na něm a při procházkách se s nim držela za ruku /ale byla tma a já v sobě měla osm panáků hnusný whiskey a pět panáků ještě hnusnějšího rumu/, jsem začala horlivě přemýšlet, proč takový věci dělám a proč se chovám, jak se chovám. A když jsem o tom začala přemýšlet o něco dýl než je zdravý, vážně jsem si uvědomila, proč vlastně.

Čili díky, díky ti, moje skvělá kamarádko, díky za to všechno.

Ještě jsem zapomněla dodat, že moje pitomá žárlivost stěžuje všechno ještě desetkrát tolik a že díky tomu je každá věc o to víc komplikovanější.

Where to go next