Bláznovství

20. june 2014 at 18:24 | C. |  My own world
Nezmizí. Nikdy nezmizí.
Je jako nepříjemný pískot, který se vám v uších občas objeví, jen nikdy neustává. Neustále opakující se věty, dokola a dokola.

Bolí tě hlava? Je mi to jedno, jsi blázen, blázen co slyší cizí hlasy v hlavě, nezasloužíš si normální život, zemři, zemři teď a tady, bude to jediná věc v tvém životě, která bude za něco stát, tvoje smrt všechny potěší, všem se uleví, zemři, zemři...

Proč bych ho měl poslouchat, proč bych si vůbec měl připustit, že je neustále se mnou, že je v mé hlavě hlas, jenž mi říká, jaký jsem blázen. Já nejsem, nechci být, nemůžu být...

Křičím. Řvu jako smyslů zbavený, jen abych přehlušil ten vtíravý hlas, nic nepomáhá, nic, škodolibě se směje, nejen on, je to jako by se mi smál i vzduch, který vdechuji, ale mlčí, jen ten hlas do mě hučí, je hlasitější o to víc, když kolem mě vše utichne, jsem zoufalý, zoufalý sám ze sebe, zoufalý ze všeho kolem mne, protože i vzduch se mi směje.

Jsem také zbytečný, už tomu věřím, ten hlas mi to neustále opakuje, zas a znovu, zemři, zemři, jsem k ničemu, nepotřebný, mám sto chutí ho poslechnout, udělat mu tu radost, ale bojím se, bojím se toho, že i když zemřu, budu ho slyšet dál, neúnavný, vtíravý a odporný hlas v mé hlavě, který se bude potěšeně chechtat nad mou bláhovostí.

Pouštím se. Pouštím ten jediný vlásek, tu jedinou naději na ticho a klid, na níž můj život ještě visel, padám dolů, padám a stále slyším ten zvuk, ten zvuk hlasu, který neutichá, nikdy, nikdy, opakuje tu samou větu, ani nevím, kdy to začalo, ale trvá to, trvá, i za letu, kdy by mi v uších měl hučet vítr a měl by mi čechrat vlasy, je to jako absolutní bezvětří s megafony u ucha, řvoucí hlas, hysterický smích, nechci, nechci!

Až když moje hlava narazí na něco tvrdého, až tehdy přestane opakovat tu nemožnou větu, ale směje se dál, v hysterii lapá po dechu, čeká až ze mě vyprchá i ten poslední kousek života, jež ve mně za tu dobu strávenou s ním zbyl, čeká jen chvíli, nebylo ho moc, a až když naposledy vydechnu, smích utichne nadobro, ale slyším poslední slova toho hlasu, vryjí se mi do kůže, do kostí, zaryjí se mi hluboko do těla.

Konečně.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Austin153 Austin153 | Email | Web | 20. june 2014 at 19:09 | React

Veľmi pekne napísané:)

2 @Mia @Mia | Web | 22. june 2014 at 12:57 | React

Zařazuju do výběru článků na TT. :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement