Posedlosti

26. october 2014 at 19:25 | C. |  My own world
Je to vážně stará záležitost, co se týče některých věcí, jako třeba toho, že se jednalo o letní prázdniny a teď už tu máme podzimní. Ale jinak to dokonale vysthuje moje pocity. Moje všechno. Mě...

Mám něco, co mi může každej závidět.

Kromě domu o velikosti hotelu je tady jedna osoba, kterou zaručeně nemáte a nikdy mít nebudete.

Můj nejlepší kamarád, největší hovádko pod sluncem, člověk s neuvěřitelně velkým srdcem a blbec v jedné osobě.

Vlastně mu říkám nejlepší kamarádko, protože náš výškový rozdíl je nepřehlédnutelný a protože vypadá na 12 místo na 15, což s mým vzhledem "18 a stále fit" nejde moc dohromady.
Jsme odlišní, ale vlastně úplně stejní. A když pominu náš stejný zájem o hudbu, naše stejné znamení a stejně staré sourozence, jsou tu i věci jako smysl pro humor, vanilkový koktejl a karamelové Macciato, které spolu naprosto sdílíme.

Navíc on je ten typ člověka, kterého byste nejraději zabili, ale zároveň bez něj nemůžete žít.



Je vtipné, jak nikam nechce chodit sám a neustále potřebuje společnost, ale nejde odmítnout nabídka "Jdeš se mnou na zastávku?" když je venku 16 stupňů a leje jako z konve. Nebo když má hodinu trubky, chce po vás, abyste na něj počkali před školou a šli s ním na zastávku. Ale on je ten typ člověka, pro kterého byste to udělali.

Už několikrát jsem s ním na tu zastávku šla (vlastně téměř vždy). Nejlepší je nechat si ujet deset autobusů jen proto, že je s někým legrace a vám se nikam nechce. Nebo nejít na kytaru, protože s ním a s pár dalšími spolužáky můžete stát před jídelnou a povídat si. To místo, myslím jídelna, by nemělo takové kouzlo, kdybychom nezůstali tři hodiny stát před ní a jen tak se nemačkali na zábradlí snažíc se někoho shodit, ani kdyby nás nestálo dvanáct pod třemi deštníky, i když dva metry za námi je střecha.

Ano, naše parta je skvělá. Ale on ji drží pohromadě, on nás dal dohromady, díky němu jsme teď všichni tam, kde jsme, a musím říct, že je to skvělé.

Ale teď, o prázdninách, mi to všechno neskutečně chybí. Protože on je neustále pryč s rodiči, máma, táta, babička, tři dny volna a pak zase pádí pryč.

A mně teď chybí to, jak mi bere mobil a prohlíží moje fotky, to jak mi vlastně bere úplně všechno a často něco nevrátí, to jak neustále něco chce a potřebuje, to jak si navzájem ochutnáváme kafe, to jak si tam vždycky nasype celou cukřenku, to jak pokaždé odnikud vytáhne dvě stovky a zaplatí mi něco, tohle všechno mi neskutečně chybí a je to důvod, proč se chci vrátit do školy.


Všichni mají spoustu kamarádů a neustále něco podnikají. Ale já jich mám vcelku tak 10 (+20 ze zbytku naší třídy, heh) a o prázdninách jsem zatím viděla tak 5 z nich.
A moje kamarádka, o které dokážu tvrdit, že je nejlepší, si našla kluka. A já jsem zůstala co? Sama. Ostatně jako vždycky. Takže se teď utápím v povídkách, knížkách a v konverzaci s mojí nejlepší internetovou kamarádkou, která kdyby žila v okruhu deseti kilometrů, asi bych se jí už nikdy nepustila.

Konec deprese, pojďme mluvit o něčem zábavnějším..

Mohla už by, prosím, začít škola? Představa prváku a učení mě tolik neláká, ale já chci, sakra, vidět všechny lidi, chci je vídat každej den a chci, aby se nastěhovali k nám domů, když jsou zrovna prázdniny.

Protože o tom je přátelství, do pytle, já to tak vidím a ničí mě, když nikoho z přátel dva měsíce nevidím.

Nah.

Správně jste pochopili, že jsem posedlá svým nejlepším kamarádem a školou.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement