November 2014

Last friday night

23. november 2014 at 23:23 | C. |  My own world

Další párty. Příště prostě nesmím pít. Proč? Pochopila jsem, že zřejmě nemá cenu se opíjet, prostě stačí jen se o něj opřít a užívat si ten pocit. Stačí si dát trošku, tak, jako on. Dostat se do nálady.

Nesnáším alkohol. Ale myslela jsem si, že mi pomůže něco změnit. Nezměnilo se nic. Jen si přijdu víc trapně a ani se o tom s ním nemůžu bavit.

Pamatuju si jeho vůni. Díky tomu, že jsem na něm byla neustále nalepená, nějak se mi podařilo vštípit si jí do mozku. Je to super, jasně, ale kdybych tu vůni mohla cítit naživo, bylo by to milionkrát lepší.

Nechci po něm nic. Nic než by mě objal a držel a nepustil. Ne jen chabé objetí na závěr, kdy jsem ho bezmyšlenkovitě šla obejmout ještě dvakrát po tom, co už jsem byla ve dveřích.

Je ale pravda, že to mohlo dopadnout hůř. Mohla jsem se ztrapnit tím, že bych se zpila do němoty /což by mě ovšem nikdy nenapadlo a zřejmě bych pak radši byla navždycky zavřená doma/, nebo jsem se na něj mohla pověsit a obtěžovat ho, dokud bych nezničila i ten poslední vlásek naděje, že mě má alespoň trošku rád jinak než jen jako nejlepší kamarádku.


Na druhou stranu, kdo má takový štěstí? Kdo si najde nejlepšího kamaráda a nejlepší kamarádku v jedný třídě? Kdo má takový štěstí a možnosti bejt s nima téměř nepřetržitě v kontaktu a užívat si života?

Huh.

Stejně by to bylo lepší tak, jak chci. Aspoň pro mě. Pak by mě to totiž nežralo zevnitř.

A jestli někdy najde tenhle blog /protože už po něm pátral asi třikrát/, tak doufám, že to bude brát s nadhledem. Vlastně ne. Doufám, že pochopí moje chování a omluví mě. Vážně jsem z toho totiž rozhozená, víš?

Confused again

16. november 2014 at 19:13 | C. |  My own world

Člověka zmatenost v lásce nemine - patří k sobě jako Angelina s Bradem a nikdo je nerozdělí.

A když už si myslíte, že jste se tomu všemu vyhnuli, že jste tomu snad unikli, napálí to do vás tyhle dva neřádi plnou rychlostí a ani se neomluví.

Je mi zle. Zle ze sebe samé, protože to ani nedokážu vylsovit nahlas. Cítím se jako ve špatným filmu, v divadelní tragedii, kde hlavní hrdinka půl hodiny nepřetržitě křičí a po tvářích se jí valí falešný slzy, protože její miláček se oženil s jinou. Jenomže já řvu v nitru a svých slz mám plnej barel, že ani Mrtvý moře by se za takový množství soli nemuselo stydět.
Jo, to je to slovo. Mrtvý. Mrtvý je něco uvnitř mě, protože místo aby to promluvilo, leží to jak zvadlá kytka a ani se to nesnaží o nějakej náznak činnosti.

Tohle všechno se mi zažírá hluboko do mozku, prostupuje to vším, co v těle mám a nezná to hranice.

Zamilovanost je jako nemoc a jediným lékem na ní je přítomnost toho druhého. Takže moje srdce sice neumře, ale s největší pravděpodobností utrpí velkou újmu. A trpět bude ještě dlouho.

Proč prostě kluk s holkou nemůžou bejt nejlepší kamarádi. Proč se to vždycky úplně posere a jeden z nich se zamiluje...

Flashback

15. november 2014 at 19:24 | C. |  My own world

Každý z nás si to pamatuje. Ty časy, kdy jsme začnali. Někteří si tím teď prochází, jiní jsou na míle daleko od toho.
Můj úplně první článek tady na blogu je z března 2012. Ne na tomhle blogu, ale na mém starém, který jsem si založila díky spolužačce, jež se svým blogem měla velký úspěch.
Pamatuju si, že tenkrát bylo téma týdne Mořský svět a já nechápala, co to je, proč to je a jestli k tomu taky můžu něco napsat.
Psala jsem o všem, na co jsem si vzpomněla, psala jsem na témata týdne a moje články se lidem celkem líbily.
Byly to krásný časy.
A pak přišla doba, kdy jsem přestala mít čas na blog. Čas a inspiraci. Návštěvnost klesla a já se po roce a půl na blog vykašlala.
Jenže teď /vlastně už v březnu 2014/ jsem dostala nesmírnou chuť blogovat znovu, ale na jiné adrese. A tak jsem tu, dřív horlivá do psaní čehosi podobnému deníčku, teď téměř neaktivní, ustrašená, zmatená nejvíc ze všeho úplně v pytli.
Koho to zajímá, může si přečíst předchozí článek /reklama, hehe, pokus o zvýšení návštěvnosti/.


Whatever.

Confused mind

15. november 2014 at 18:51 | C. |  My own world

Láska. Láska. Lidi se ohání tím slovem, ale co to vlastně znamená?!

Může mi to někdo vysvětlit? Protože já to nechápu. Co to sakra je láska.

Lidi to slovo s oblibou používají, aniž by věděli, v čem tkví jeho smysl, co všechno láska zahrnuje a jaká dokáže bejt.

Nebo zamilovanost. Taky souvisí s láskou, že? Ale vlastně je to úplně něco jinýho. Je to poblouznění jednou osobou, je to něco neskutečně mučivýho a mě to ničí, ničí a drásá mě to a je to to nejzmatenější období, co mě kdy potkalo. Nikdy mi nebylo hůř a líp než teď, nikdy jsem se necítila tak hloupě při zírání na někoho pár metrů ode mě, nikdy jsem se necítila tak skvěle, když jdeme vedle sebe.

Je to kolísání mezi několika tisíci pocitů a je to úplně k ničemu, protože na konci toho všeho se rýsuje jedno velký nic plný zklamání a já bych ho nejradši nějak obešla zadem, jak to správný český lidi normálně dělají, jenomže místo toho skočím přímo do toho bordelu a budu se v něm plácat, dokud z toho nebude ještě větší bordel a já se z toho nezblázním.

Proč? Zkuste bejt zblázněný do někoho, kdo je společenskej, otevřenej, hodnej, milej, krásnej a ještě umí zpívat. Zkuste si to. /Ne, není to celebrita, je to můj nejlepší kamarád./

Je to děs, umírám, moje nitro ječí a řve, až ho bolí hlasivky, snaží se vykřičet na všechny kolem sebe tu krutou pravdu, kterou bych radši ani do polštáře nezašeptala.

Nejhorší je, že moje nejlepší kamarádka mi vmetla do obličeje, že je to vidět až z Ameriky, jak za ním pořád lezu a tak jsem za ním přestala lézt a začal pro změnu lézt on za mnou, což je pro mě absolutně nepochopitelný a jsem z toho zmatená ještě víc. Neskutečně se divila, že po dvou dnech s partou strávených na chatě, kdy jsem polovinu večera proležela na něm a při procházkách se s nim držela za ruku /ale byla tma a já v sobě měla osm panáků hnusný whiskey a pět panáků ještě hnusnějšího rumu/, jsem začala horlivě přemýšlet, proč takový věci dělám a proč se chovám, jak se chovám. A když jsem o tom začala přemýšlet o něco dýl než je zdravý, vážně jsem si uvědomila, proč vlastně.

Čili díky, díky ti, moje skvělá kamarádko, díky za to všechno.

Ještě jsem zapomněla dodat, že moje pitomá žárlivost stěžuje všechno ještě desetkrát tolik a že díky tomu je každá věc o to víc komplikovanější.